PROKŘEHLÁ
Stín masívům dají mraky jasných dnů,
pád v rozletu říká, Věř a pokračuj!
Kdekomu vrátí dech, vrátí skromnost vrtochům,
přítokům, přese spěch, staví hráze vší moudrostí proroků.
Zdí puklina její souměr utíná.
Svět usíná, pro víru jen lidi umíraj.
Do očí nejmenších vkládá radost, klid a smír,
od prahu konejší, hlídá spánek, jemná ruka mateří.
jemná ruka mateří..
Prokřehlá duše, ta, co války nezastaví,
její zpívání zůstává, i když tóny hlasy znaví.
Prokřehlá duše ptá se, možná se i bojí,
že neobstojí úskalím, co války nestojí.
Jen člověk sám předstírá svůj sebeklam,
sám neví kam, má poskládat svůj chrám.
Pak únava dosedá – na mě, na zem, já dál sním.
Dávno jsem pochopil, že ve víře má hlavní slovo smír.
že ve víře má hlavní slovo mír..
Prokřehlá duše, ta, co války nezastaví,
její zpívání zůstává, i když tóny hlasy znaví.
Prokřehlá duše ptá se, možná se i bojí,
že neobstojí úskalím, co války nestojí.